Jakub Kadlec

Protože vím, že to tady čtou hlavně feťáci, děti a Šmajdova manka, rozhodl jsem se, že rozšířím pole své internetové působnosti a poprvé se zapojím do nějakého hromadného blogovacího projektu, aby mé poselství dosáhlo na širší skupinu čtenářů. Konkrétně jde o The 365 Project – viz tento odkaz.

O tomto počinu už toho bylo hodně napsáno a já nebudu nosit dříví do lesa, takže jen základní shrnutí pro ty, kteří opravdu nevědí, která bije – hlavní myšlenka spočívá v tom, že účastník vyfotí každý den v roce nějakou fotku, která nějakým způsobem charakterizuje jeho den. Myslím si, že může vzniknout hodně zajímavá galerie, jelikož vzpomínky rychle blednou a touto formou si můžou svůj původní význam relativně uspokojivě zachovat.

Budu fotit zásadně mobilem přes aplikaci PicPlz, kde taky budou fotky archivovány. Automaticky se budou přeposílat také na můj Facebook a Twitter, takže kdo je natolik nadržený na jejich každodenní sledování, nechť si mě přidá na jedné z těchto sociálních sítí. Samozřejmě budou dostupné taky přímo přes můj profil na PicPlz – http://picplz.com/user/ph4te/. Označovat je budu primárně podle patřičného data, občas přihodím i nějaký krátký komentář.

Bylo nebylo, jednoho jarního dne se hoši z Basketmagu rozhodli uspořádat soutěž. Hlavní cenou nebylo nic menšího, než vstupenky na Final Four Euroligy v Barceloně, a to hned dvě. Celá soutěž proběhla pod záštitou Turkish Airlines (ostatně jako celý turnaj), k nimž se taky vztahovala tipovací otázka. Přesněji, otázky byly celkem tři. Můžete se na ně podívat sami:

Na první pohled se jedná o vcelku férově položené otázky, vskutku. Skyllou a Charybdou celé soutěže však byla otázka třetí, tipovací.

Protože hlavní výhra byla hodně lákavá, přistoupil jsem (za pomoci mého bratránka, jemuž děkuji za spolupráci) k tipovací otázce zodpovědně. První hledání požadovaného čísla na Wikipedii přineslo pouze aproximovaný výsledek – 29,1 milionů cestujících. Inu, zašel jsem na stránky Turkish Airlines, kde jsem si našel výroční zprávy pro investory. Údaje o cestujících v nich přirozeně byly, avšak veřejná byla v anglické verzi stránek pouze zpráva za rok 2009. Loňský rok byl k dispozici v turecké jazykové mutaci. Nuže, není nic jednoduššího než se analogicky prokousat dvaceti stranami turečtiny a požadované číslo najít. Povedlo se! Získal jsem o poznání přesnější údaj – 29 119 000. Spolu s bratránkem jsme odeslali své tipy přibližně pokrývající rozsah daný zaokrouhlováním a pomalu si mnuli ruce. Koho by napadlo koukat se na výroční zprávu v turečtině!

Za týden Basketmag na své facebookové stránce uveřejnil výherce. A hle, ani jeden z nás mezi nimi nebyl. No, smůla, říkám si, někdo zkrátka tipoval přesněji. Avšak krátce poté autoři časopisu dodali, cituji: “oba dva výherci uhodli počet cestujících přesně – 29,1 milionů”. To docela smrdí, že? Opatrně jsem se redakce časopisu zeptal, jestli jsou si přesností čísla jisti. Dostalo se mi odpovědi, že ano, že se jedná o oficiální údaj Turkish Airlines. A k tomu jsem byl nařčen, že se chovám jako typický Čech, který neustále na něco nadává a zpochybňuje .

Tak jsem redakci poskytl screenshot z výroční zprávy Turkish Airlines (který můžete vidět o odstavec výše), na kterém jsem jednoznačně zvýraznil potřebné řádky (a dokonce přeložil klíčové slovo ) a neodpustil si rýpnutí, že pořádat tipovací soutěž a neznat správnou odpověď je poněkud zavádějící. Reakce?

“Stížnosti prosím adresujte TA.”

Nic víc. O dva dny později už byl celý příspěvek o soutěži smazán a s ním i má námitka. Žádná přímá reakce, zdůvodnění, nic.

Na výhru v soutěži samozřejmě nepřipadá žádný právní nárok a pořadatel si obecně může dělat co chce. Mě však naprosto fascinovalo, jak se k celé věci redakce Basketmagu postavila!

Celá záležitost mě utvrdila v myšlence, že redakce hochů, kteří koukají u piva na basket a pak o tom napíšou pár řádků, zkrátka nemá v žádném případně kompetence k pořádání takové soutěže. A ono už i ty sportovní články dokáží počítače napsat lépe.

Víte, mě samotného sere, že se nedokážu dokopat k tomu, abych alespoň jednou týdně naťukal pár písmenek do klávesnice. Já chci, mě to baví, a navíc si myslím, že když už něco (předpokládejme něco s myšlenkou) sepíšu, stojí to zpravidla minimálně za jedno přečtení. Potíž je v tom, že jak mě to jednou za půl roku chytne, stejně tak mě to po dvou článcích pustí. Prostě mě nebaví přispívat do blogu, který už nemá pevnou „fanouškovskou základnu“ (jako v dobách středoškolských), ale je bezcitně vržen do temných vod českého internetu, kde se chce (tedy, nechce, ale je nucen) zařadit do některé bloggery předem vytvořené kategorie. Souhlaste se mnou či zlynčujte mě, ale myslím, že by se daly shrnout takto:

• IT blogy, teď mám na mysli ty neodborné, nejčastěji vedené študentíky, kteří mají potřeby svou onanii nad bastlením stránek bez živnosťáku (copyright na tento ultimátní výraz má Tomáš Břinčil, kterého do této kategorie rozhodně neřadím a tímto mu za to nádherné slovní spojení děkuji) sdílet široké veřejnosti. Hrozná nuda.
• Osobní blogy, často sdružené pod hlavičku Bloglovin’, které mají zpravidla na cizího příchozího naprosto nulový impakt, protože je autoři píší stylem dívčího deníčku. Smutné je, že všechny vypadají stejně a na všech jsou ty samé články. Fuj, nechci. Na to, abych ventiloval své problémy, tady mám alkohol a jiné drogy. Případněskutečné, živé lidi.
• Blogy osobností. Typicky Radek Hulán, Martin Malý nebo Miloš Čermák (či Radovan Kaluža). U takových není vůbec rozhodující obsah, nýbrž jen samotný fakt, kdoje píše. Do takové skupiny bych rád patřil, pochopitelně na to však nemám.

A tak vzniká problém se zařazením! Já chci přibližně tohle -

• Psát osobitě, bez omáčky, o všech možných tématech, co mě zrovna napadnou.
• Nevyhýbat se v textu slovům jako kurva nebo píča jen proto, aby si o mě lidé mysleli, že jsem intelektuálně založený, spořádaný student.
• Širokým obloukem se naopak vyhýbat výše zmíněným klišé, jejichž výčet bych ještě rozšířil o spoty s textem nějaké alternativní písně (zpravidla nějaké britpopové sračky); spoty, obsahující nějaký vznešený citát; příspěvky bez textu, pouze vnucující nějaký obrázek či fotku pochybného původu (v nejhorším případě vlastní tvorby).
• Nemít na hlavní stránce odkazy na jiné blogy, protože by to nutně znamenalo, že nabízím čtenáři odchod pryč, což nechci.
• Cenzurovat komentáře, případně nemít vůbec žádné. Podívejte se, svoboda slova je krásná věc. Ale dokud jsme na mém blogu, tak chci mít možnost řídit jeho obsah, a komentáře obsah dotvářejí! Jinými slovy, pokud někdo do komentářů napíše irelevantní blábol, chci jej smazat bez toho, aniž by to diskutující považovali za něco nemorálního.

… tudíž je pravděpodobné, že, a to pokud vůbec, vznikne blog, který budu číst já a můj táta v práci. Ale proč ne. Alespoň na internetu zanechám stopu, pod kterou se budu moci podepsat i s odstupem času.

Člověk, který většinu své pracovní/studijní doby stráví u počítače, je aktivní především v noci. A zajisté se každý z nich (nás) setkal s tím, že ho po intenzivnější práci štípaly oči – ty jsou totiž zvyklé se přizpůsobovat světlu přirozeným střídáním dne a noci, a hledění do zářícího monitoru v jinak temné noci jim rozhodně neprospívá. Jelikož jsem tvor noční, nemám rád, když mi v noci v pokoji svítí něco jiného, než právě monitor, a tudíž je pro mě řešení v podobě rozsvícené lampičky nepřijatelné. Úplně náhodou jsem ale narazil na program, který noční práci na počítači velice zpříjemní! Je to F.lux.

Je to vskutku jednoduchý prográmek, který uzpůsobuje teplotu barev displeje podle denní doby. Okamžitě se nabízí, že řešení asi nebude to pravé ořechové pro grafickou práci – to samozřejmě není. Barvy jsou upravenou saturací pochopitelně značně zdeformovány. Nicméně, typicky pro programování nebo sepisování sáhodlouhých semestrálek a jiných dokumentů je F.lux takřka geniální. Úprava teploty barev je přirozená a pokud u práce „zažijete“ přechod ze dne do noci, ani si změny nevšimnete, natolik je přechod plynulý.

Program je multiplatformní (Windows, Mac i GNU/Linux) a je zdarma – doporučuji jej minimálně vyzkoušet. Pro stažení navštivte domovskou stránku společnosti Stereopsis - http://www.stereopsis.com/flux/.